O VÝSTAVĚ
Dvě doby a jedno plátno. Tato myšlenka se mi zrodila v hlavě a nedala mi dlouhé noci spát. Týdny jsem přemýšlel, jak bych dokázal spojit dvě časové linie v jedno sourodé téma tak, aby z toho vznikl komplexní a zároveň zajímavý obraz.
Už od malička jsem měl moc rád staré fotografie srovnávající stejná místa jejichž fotografie byly pořízené s mnohaletým odstupem. Rád jsem v nich hledal všechny detaily, které odlišovaly současnost a minulost. A přesně tenhle pocit jsem měl v mysli při tvorbě tématu mé další výstavy.
Když jsem se podělil o tuto myšlenku s přáteli a známými, tak mě většinou nedokázali dobře pochopit, ale jak by mohli? Však ani já jsem tenkrát netušil, jak to vlastně má vypadat?! Jediné, co jsem věděl bylo, že by to měl být pohled na současné místo jehož částmi prosvítá minulost a poodhaluje tak všechny ty příběhy, které dané místo skrývá. Chtěl jsem, aby se z návštěvníků mé výstavy, byť na chvíli, stali archeologové, kteří mohou poodhalit každé jedno tajemství, které stojí za každým mým tahem štětce. Chtěl jsem, aby našli důvod proč jsem se rozhodl každý obraz namalovat tak, jak ho můžete nyní vidět.
Rozhodující slovo při oddělení času byla barevnost. Stará doba musela být striktně černobílá (respektive modrošedá s krémovými odstíny) a pohled na novou část obrazu by měl hýřit barvami jak to jen půjde. Tím jsem si zachoval jistý klíč, díky kterému se pozorovatel neztratí v přechodu z jedné časové linie do druhé. I když se může zdát, že tento přístup je jakýmsi “voděním za ručičku”, rozhodně to ve výsledku dává smysl. V některých částech maleb se čas na okolí tak výrazně nepodepsal, a tak by se mohla historická část smísit s nynějším výjevem.
Po pečlivém vyzkoušení této techniky na zkušební malbě jsem byl pevně rozhodnutý a přesvědčený o tom, že vše funguje tak, jak má a já jsem připraven vrhnout se do díla.
Nyní vám tu mohu představit obrazy, jejichž příběhy vám vyprávím slovem i obrazem. Příběhy, které pojí jedna důležitá věc – koleje. Koleje jejichž křehké momenty z historie, smutné současnosti nebo výrazné změny, která zahýbala s jejich okolím. Některé příběhy mají šťastný konec, jiné jsou zase příkladem smutného osudu se šťastným začátkem. Nechte se zavést do historie a zažijte se mnou Příběhy kolejí.
O KALENDÁŘI
Společně s Locomotif.cz vám mohu představit kalendář vytvořený z obrazů této výstavy – Kalendář Příběhy kolejí pro rok 2025. Kalendář je ve dvou provedeních – nástěnný a stolní. Tento unikátní kalendář s 12 ilustracemi a vlastními příběhy najdete k zakoupení přímo na stánku Locomotif a nebo na internetových stránkách www.locomotif.cz. Stolní kalendář je doplněný o návrhy. Doufám, že vám budou dělat stejnou radost jako mně.
OBRAZY
Tento obraz není dokonalý. Není promyšlený do hloubky v rámci kompozice ani příběhu, a to vše kvůli tomu, že mi mělo tohle plátno posloužit jen jako určitý test. Potřeboval jsem zjistit, jestli by má myšlenka o prolínání dvou časových rovin mohla fungovat na takhle malém prostoru. Chtěl jsem si vyzkoušet metodu prolínání a zjistit, zda vizuál bude dostatečně silný a zároveň nebude příliš matoucí.
Díky tomuto testu mi došlo, že musím použít širší plátna, než jsem měl původně v úmyslu, aby měla každá éra dostatek prostoru okolo sebe.
I když obraz Míjení není tím dokonalým obrazem se silným příběhem, stále jsem si našel prostor, abych vyobrazil jistou změnu v okolí. Strom v pozadí, počet kolejí i modernizace podvalů a propastný rozdíl ve vlakové dopravě. Tím vším jsem poukázal na jistou změnu na železnici a proto si myslím, že Míjení rozhodně do výstavy Příběhy kolejí patří.
Pražské hlavní nádraží je mým oblíbeným tématem, i když vzhledem k jeho komplexnosti a náročnosti na malbu se mu snažím paradoxně vyhýbat. Jenže, co by to bylo za výstavu o kolejích, kdybych ho opomenul? Když jsem se ponořil do historických fotografií a zjistil si pár informací došlo mi, jak to bylo dříve rozkošné nádraží nazývané Nádraží císaře Františka Josefa. První vlak sem s velkou slávou přijel 14. prosince 1871. Postupem let však kapacita nádraží přestává být dostačující, a tak se začaly v roce 1901 přípravné práce na nové odbavovací hale podle návrhu Josefa Fanty i na rozšíření kolejí. Nynější Wilsonovo nádraží jsem namaloval jako noční výjev s projíždějící moderní soupravou. Chtěl jsem tak dramaticky pomocí světel a odlesků oddělit dlouhou dobu, kterou od sebe tyto dva výjevy dělí.
Mé rodné město. I když jsem za svůj život žil na mnoha místech, tak Prostějov zůstává vždy hluboko v srdci. Namalovat železniční obraz s tématikou tohoto města jsem chtěl už dlouho a není lepší příležitosti, než nyní. Nikdy jsem moc nepátral po historii prostějovského nádraží, takže jsem ani netušil jaký osud tuto krásnou, původní budovu nádraží, tenkrát ještě dvojjazyčně označenou Prostějov / Prossnitz, stihnul. Bylo to právě bombardování na začátku května roku 1945 které zničilo budovu i přilehlé koleje. Z několika dochovaných fotografií z té doby jsem čerpal vizuální námět a přenesl emoce tohoto výjevu na plátno. Moment, kdy z největší zkázy obraz pomalu přechází do nynější doby a ukazuje tak současnou budovu nádraží, která byla postavena roku 1952 s vedle stojícím nejnovějším regionálním vlakem – to je obraz prostějovského nádraží.
Původně pohraniční přechodová stanice bývala ve své době významným místem. Dnes okolo stojící rozlehlé budovy jen připomínají někdejší velikost a důležitost tohoto místa, avšak i tak se dodnes těší toto místo velké oblibě návštěvníků díky své unikátní abtově ozubnici – jediné ozubnicové trati v České republice – a s ní spojenými letními jízdami. Já jsem se však na tomto obraze zaměřil na jinou část kořenovského nádraží – výtopnu. Výtopna byla vybudována v roce 1903, aby zajistila technické zázemí pro ozubnicovou trať a sloužila tak až do roku 1987. Tenkrát se pod tíhou sněhu zřítila její střecha a nevyužívaný objekt tak chátral dalších 28 let, než v roce 2015 začala její oprava. Můj obraz vypráví tento, zpočátku smutný, příběh o opuštěné výtopně, který se proměnil v krásné místo a opět slouží svému účelu. A kterou ikoničtější lokomotivu bych mohl vyobrazit na její obnovené točně než oblíbenou Rakušanku?
Tato drobná zastávka, která leží na trati z Tanvaldu do polského lázeňského města Szklarska Poreba, je poslední zastávkou na české straně a zároveň konečnou stanicí unikátní ozubnicové tratě. Na tomto obraze jsem chtěl vyzvednout nejdůležitější rozdíl, který je smutným milníkem v historii této tratě – elektrifikaci. V květnu roku 1945 byl ukončen elektrický provoz a v listopadu téhož roku také uzavřen mezinárodní přechod do Polské republiky.
Pohled, který vidíte zobrazuje průjezd rychlíku z dnešní Wroclawi do Kořenova vedený elektrickou soupravou, která se nazývala Krakonoš (Rübezahl). Na druhé straně pak můžeme vidět tuto zastávku dnes. Nejnovější podoba harrachovské zastávky s přistavenou motorovou, moderní jednotkou a přemístěným přechodem je silným kontrastem tohoto horského výjevu.
Nádraží Horní Planá byste dnes našli na úplně jiném místě, než stálo dříve. Právě stavba přehrady Lipno v padesátých letech a plánované zaplavení údolí zapříčinila, že se železnice musela přeložit na levý břeh. Díky tomu se nádražní budova dostala mnohem blíže k samotnému městu Horní Planá, jelikož staré nádraží stálo dříve až u nedaleké Bližší Lhoty.
Po původním nádraží zde zůstaly už jen zbytky základů, které nyní leží kousek pod hladinou nádrže.
Starý pohled který jsem zvolil je momentem, kdy cestující čekají na odjezd parní lokomotivy Kafemlejnek. Železnice i s lokomotivou v dnešním pohledu pomalu mizí pod hladinou Lipna nad kterou vychází slunce. Romantický pohled je tak ve vysokém kontrastu s rušnou chvílí na železnici, která se sem již nikdy nevrátí.
Litoměřický tunel je velmi zajímavá železniční stavba. Trať měla původně vést podél břehu řeky Labe, jenže tento nápad se obyvatelům Litoměřic nelíbil, tak se nakonec rozhodlo, že trať povede přímo pod městem. Byl vyprojektován 300 metrů dlouhý tunel, který měl situaci vyřešit. Časem bylo třeba trať elektrifikovat a zkapacitnit, což tunel neumožňoval. Byla vybudována přeložka trati blíže k Labi a zde bylo postaveno i nové nádraží. V prosinci roku 1958 byl provoz přes Litoměřický železniční tunel po 84 letech zrušen. Původní zastávka Litoměřice město utichla a sloužila už jen jako kancelářská budova.
Dnes je budova opravená a uvnitř, mimo jiné, najdete krásnou kavárnu Káva s párou, která je velmi oblíbeným místem pro milovníky nejen železnice. Můj obraz vypráví příběh o chvíli, kdy na původní, rušné zastávce čekají cestující na právě přijíždějící parní lokomotivu Heligón, zatímco dnes si na stejném místě dvě ženy vychutnávají v klidu svoji kávu.
Nezapomenutelnou Vítkovskou železniční trať, která se klikatila téměř okolo celého Vítkova, nyní připomíná už jen původní tunel a cyklostezka a stezka pro pěší. A přitom to není tak dávno, kdy tu ještě pravidelně projížděly, vlaky mezi ikonickou zástavbou, než se po této trati projel vlak z Libně na hlavní nádraží naposledy a než byl provoz roku 2008 zrušen. Tento motiv jsem měl v myšlenkách již dlouho, jelikož Žižkov jsem měl vždy velmi rád a sám jsem po této cyklostezce několikrát šel. Při vytváření konceptu obrazu jsem se chtěl zaměřit na okamžik, kdy bude cyklista ujíždět před vlakem. Měl jsem volné ruce při volbě lokomotivy, a tak jsem vybral parní lokomotivu Mikádo, které tam i běžně jezdilo. Tento vtipný, až děsivý moment, cyklisty a parní lokomotivy od sebe dělí asi padesát let.
Tatranská zubačka patří mezi nejznámější železnice na Slovensku. Otevřena byla v roce 1896 a spojovala stanici Štrba na Košicko-bohumínské trati se Štrbským Plesem. Parní lokomotivy překonávaly stoupání pomocí Riggenbachovi ozubnice až téměř k samotným břehům plesa. S nástupem automobilové dopravy ve třicátých letech minulého století začala být zubačka nerentabilní, byl na ní ukončen provoz a koleje byly sneseny. Až v roce 1970, při příležitosti konání závodu FIS, došlo k jejímu obnovení, v téměř stejné trase jako v minulosti. Nyní však v elektrické trakci, se Strubovou ozubnicí a s novým koncovým nádražím, které je společné jak pro zubačku, tak pro vlaky TEŽ.
K namalování jsem si vybral moment, kdy stará parní lokomotiva tlačí do oblouku malé vagonky na místě, kde dnes roste les a trať připomíná už jen pozůstatek kamenného mostu a cestička, která z náspu zůstala. Vyobrazením přesně tohoto místa, kde se koleje rozcházejí a barevností nové jednotky od firmy Stadler, jsem chtěl zdůraznit doslovný odklon staré doby od nové.
Je to jedna z nejzáhadnějších tratí u nás. Jedná se o 700 metrů dlouhou zrušenou dráhu nazývanou Volarská spojka a neexistuje o ní mnoho informací a nejspíše po ní ani nikdy nejel žádný vlak. Trať vznikla v roce 1910 a byl na ní jeden ocelový most. Koleje byly sneseny před druhou světovou válkou a někdy okolo padesátých let zmizel i most. Nyní je vše dokonale pohlcené lesem. Výrazný násep, po kterém se můžete projít, je jediné co značí místo kudy vedla trať. Je zde několik zapomenutých kilometrovníků se zkratkou WRS (Wallern, Reichsgrenze, Salnau), koleje chybí a podvaly si nejspíše vzala zpět příroda. A mně se tento příběh dokonale hodil do představy, kterou jsem si uchovával v hlavě už od samého začátku plánování výstavy. Tou představou byla trať pohlcená lesem natolik, že by nyní bylo zcela nemyslitelné, aby po ní jel vlak a s tímto námětem mi Volarská spojka velice pomohla. Dřívější část obrazu vyplňuje jen unikátní parní lokomotiva Všudybylka, která je v okolí jako doma a tato malba je jen a pouze takový můj sen o době minulé.
Vyšehrad je mé oblíbené místo, protože celá oblast má velmi příjemnou energii a zažil jsem tam mnoho krásných chvil. Jeden čas jsem bydlel nedaleko, a tak jsem na této stanici vystupoval a nastupoval velmi často.
Když jsem hledal různá témata k této výstavě, napadlo mě zabrousit i do trochu jiných kolejí, než jsou ty vlakové. Metro proto bylo hezké téma na zpestření, avšak kromě vozů se nikde nic jiného nezměnilo. Jediné, co mě napadlo byla stanice Vyšehrad – dříve pojmenovaná Gottwaldova. Společně s původním metrem Ečs jsem vyobrazil, tenkrát novou, nadzemní stanici přecházející do současné stanice Vyšehrad, kde však už projíždí aktuálně provozovaný vůz M1.
Když jsem na začátku tvorby této výstavy uvažoval nad různými motivy obrazů, vůbec mě nenapadlo, že mezi témata zařadím také tramvaj. Byl to jednoduchý nápad, který však má v této výstavě své místo. Je to jeden z dalších příběhů kolejí. A tento příběh je velmi zajímavý.
V září roku 1905 byla zahájena tramvajová doprava přes Karlův most, která nahradila dosavadní koňku, ale cesta k tomuto tramvajovému spojení byla trnitá. Protože vedení Prahy vnímalo Karlův most jako významnou kulturní památku, nechtěli jeho reliéf zohyzdit trakčním vedením. Byla to právě inovace Františka Křižíka, která umožnila vedení elektrického proudu zespodu, a tak už plynulé elektrické dopravě přes Karlův most nestálo nic v cestě. Jenže netrvalo dlouho a kvůli častým poruchám byla 30. dubna 1908 tato trať nakonec zrušena.
Můj pohled je jednoduchým spojením moderního výjevu, kdy si na Karlově mostě lidé dělají selfie a celý zasněžený pohled pak přechází do starého obrazu tramvaje značky Ringhoffer s označením 125.