Dvě doby a jedno plátno. Tato myšlenka se mi zrodila v hlavě a nedala mi dlouhé noci spát. Týdny jsem přemýšlel, jak bych dokázal spojit dvě časové linie v jedno sourodé téma tak, aby z toho vznikl komplexní a zároveň zajímavý obraz.
Už od malička jsem měl moc rád staré fotografie srovnávající stejná místa jejichž fotografie byly pořízené s mnohaletým odstupem. Rád jsem v nich hledal všechny detaily, které odlišovaly současnost a minulost. A přesně tenhle pocit jsem měl v mysli při tvorbě tématu mé další výstavy.
Když jsem se podělil o tuto myšlenku s přáteli a známými, tak mě většinou nedokázali dobře pochopit, ale jak by mohli? Však ani já jsem tenkrát netušil, jak to vlastně má vypadat?! Jediné, co jsem věděl bylo, že by to měl být pohled na současné místo jehož částmi prosvítá minulost a poodhaluje tak všechny ty příběhy, které dané místo skrývá. Chtěl jsem, aby se z návštěvníků mé výstavy, byť na chvíli, stali archeologové, kteří mohou poodhalit každé jedno tajemství, které stojí za každým mým tahem štětce. Chtěl jsem, aby našli důvod proč jsem se rozhodl každý obraz namalovat tak, jak ho můžete nyní vidět.
Rozhodující slovo při oddělení času byla barevnost. Stará doba musela být striktně černobílá (respektive modrošedá s krémovými odstíny) a pohled na novou část obrazu by měl hýřit barvami jak to jen půjde. Tím jsem si zachoval jistý klíč, díky kterému se pozorovatel neztratí v přechodu z jedné časové linie do druhé. I když se může zdát, že tento přístup je jakýmsi “voděním za ručičku”, rozhodně to ve výsledku dává smysl. V některých částech maleb se čas na okolí tak výrazně nepodepsal, a tak by se mohla historická část smísit s nynějším výjevem.
Po pečlivém vyzkoušení této techniky na zkušební malbě jsem byl pevně rozhodnutý a přesvědčený o tom, že vše funguje tak, jak má a já jsem připraven vrhnout se do díla.
Obrazy
